Tomáš Poláček: stopem napříč Afrikou (a celým světem)

Vážení a milí,

přijďte na skvělé povídání akčního žurnalisty měsíčníku Reportér o cestou stopem napříč Afrikou. Tomáš projel stopem už celý svět a po skončení jeho poslední cesty, se rozhodl s tím seknout a začít běhat maratony. Bude to povídání pestré a nepochybně zajímavé.. Ale také interaktivní, tak se přijďte zeptat ;)

... Poslední tři dny jsem jel přes Kongo v jednom jediném kamionu. Ano, je to asi pěkná země, zelená, plná palem, řek, úžasných motýlů a pohádkových vesniček bez elektřiny - základy chýší jsou z nepálených cihel, střecha z nějaké slámy, uvnitř jenom deka, na té se spí. Musím uznat, že jsou ty vesničky nádherně čisté, což bude zaprvé tím, že jejich obyvatelé nemají co vyhazovat (petlahev je poklad), a za druhé tím, že tady děti opravdu povinně pracují, hočičky od pěti let výše každodenně zametají okolí domku. To je pěkné, ale ve mně pořád převládají nepříjemné pocity. Za tři dny jsem skoro nevylezl z auta, kde mi patřilo místo na bedně s nářadím, ale dohromady jsme ujeli jen sto padesát kilometrů. Neustále jsme někam zapadávali, co tři hodiny bylo třeba vyměnit pneumatiky nebo opravit motor, ale i když se jelo, tak nanejvýš patnáctikilometrovou rychlostí, jinak to na téhle cestě nejde... Mnohem horší bylo zklamání z řidiče jménem Bernard, který mě před třemi dny nabral s velmi přátelským výrazem a celý první den se přátelsky i choval. Já ho zval na pití, což se snažím dělat vždycky, vyprávěli jsme si o dětech, o tom, jak mě navštíví v Česku, ale na druhý den večer zničeho nic zastavil uprostřed divočiny a řekl, že musím za odvoz okamžitě zaplatit. Myslel jsem, že žertuje, bylo to nečekané - kdyby normálně požádal, kdyby se zeptal, rád bych mu nějaké peníze dal, ale Bernard jedoduše naprosto změnil výraz; najednou se na mě mě tvářil zle a řekl si o padesát dolarů. Po hodině jsem cenu usmlouval na dvacet, ale tu hodinu bych nikomu nepřál, z Bernarda se stal padouch: "Kamarádství je jedna věc," řekl, "ale o peníze jde v životě především, zvlášť v Kongu. Buď je máš a žiješ, nebo chcípáš. Ty máš, protože jsi z Evropy, ani já chcípat nechci, takže naval." Vlastně jsem se na něj ani nezlobil, svým způsobem má pravdu. Navíc dvacet dolarů je za to šílené trmácení dobrá cena, ale bylo mi to celé líto. Mám pocit, že už v Kongu nebudu nikomu věřit. S nikým se nesblížím tak, jako v předchozích třech zemích, odkud mi polovina řidičů pravidelně píše vzkazy, jak moc drží palce. O peníze jde především - budu si to pamatovat. Nějak Kongo přežiju, ale každé ráno to bude chtít ono hluboké nadechnutí: "A jde se do ringu."

Další vyprávění už osobně ;)

Těšíme se na viděnou!